26. ročník festivalu se uskuteční od 17. do 21.7.2017 pod záštitou hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka a Prof. Evy Blahové
Česká verze Deutsche Version English version




Recenze


Festival Janáček a Luhačovice má za sebou už čtvrt století

Luhačovice, lázeňské divadlo, kostel svaté rodiny a kolonáda
Karla Hofmannová

Luhačovice, to jsou léčivé prameny a kultura ve zdech zajímavé architektury a ve scenérii přírodních krás. Vykvetla zde láska k hudbě a oblíbil si je i Leoš Janáček, který zůstal Luhačovicím věrný 25 let. A Luhačovice zase teď 25 let splácí mistrovi vděčnost a každým rokem pořádají Festival Janáček a Luhačovice. Na letošním, jubilejním ročníku si dramaturgie dala záležet a vybrala program vskutku excelentní. V pěti večerech od 11. do 15.7. se zde představili renomovaní umělci, jejichž jména už sama o sobě zajišťovala úspěch.


Zahájení festivalu na kolonádě

patřilo Slezskému divadlu v Opavě (11. 7.). Přímo před Společenským domem provedli Janáčkovu operu Její pastorkyňa, za krásného letního večera. Samozřejmě se provedení oper air neobešlo bez zvukařské techniky. A protože to bylo poprvé, co tady zaznělo celé provedení opery, nechyběly dětské zvukařské nemoci. Nicméně, kdo je zvyklý poslouchat operní zpěv, brzy si udělal o jednotlivých interpretech názor, a kdo zvyklý není, tomu příliš občasné zahrčení v reproduktoru či výpadek mikrofonu nevadil. Dirigent Petr Šumník měl asi nejtěžší pozici, musel se soustředit především na soudržnost představení, neboť se interpreti navzájem neslyšeli. Pro diváka pak působil zvuk orchestru syrově, neboť chyběly alikvotní tóny, které zvuk spojují. Nicméně se nikdo neztratil, ansámbly se povedlo udržet a i režie Jany Andělové Pletichové byla bez většího omezení. Opavský soubor překvapil velmi dobrými interprety. Jenůfa Terezy Kavecké disponovala pěkným pevným sopránem a milým zjevem i přesvědčivým hereckým projevem. Kostelnička Kataríny Jordy je lidská, ale přísná, divák jí věří všechno, co zpívá, a hlasově je velmi dobře vybavená, nemá problém ani s výškami, ani s nízkou polohou. Hlas je zvučný, barevný a nosný. Překvapivě dobrá byla i Šárka Maršálková v roli stařenky Buryovky, příjemný plný hlas, schopný melodické linky plné citu. Z mužských rolí exceloval Jakub Rousek v roli Lacy. Tenorista z Olomouce vládne pevným, žesťově zabarveným tenorem. Roli si herecky užíval a mladistvým exteriérem dojímal. Števa v podání Juraja Nociara už tak přesvědčivý nebyl, bylo cítit, že hlasově ani charakterově mu role příliš nesedla. Opavský soubor se předvedl velmi sympaticky, přestože amatérské nazvučení mu přinášelo dost horkých chvil.


Vilém Veverka s komorním orchestrem v kostele

Druhý koncert (12.7.) se odehrál v kostele Svaté rodiny, který je moderní a prostorný a má velmi dobrou akustiku. Janáčkův komorní orchestr vznikl před 52 lety z hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava a hraje pod vedením uměleckého vedoucího, primária Jakuba Černohorského. Hudebníci mají vyvážený zvuk nástrojů, barevně sladěný, a v dynamických i agogických postupech spolu dýchají jako jeden. Hoboj Viléma Veverky barevně ladil spolu s orchestrem a zářil jasným témbrem. Veverkův projev vyniká melodičností, emočním prožitkem a brilancí techniky, je pevný a plný ve forte a jemný a nosný v pianech, kdy má měkký a vylehčený tón, a s orchestrem byl plně sžitý. Dramaturgie večera přinesla průřez repertoáru souboru, přesto dokázala držet stylovost a skladby na sebe skvěle navazovaly. Nejprve Adagio pro smyčce Samuela Barbera, které, ač soudobá skladba, bylo plné melodičnosti. Je to vlastně chorál, který pomalu narůstal ve velkém oblouku do gradace, aby stejně tak pomalu klesal do klidu a piana. Konvenoval tak druhé skladbě J.S.Bacha, což byl Koncert d moll pro housle, hoboj a smyčce, BWV 1060. Další skladbou byla Meditace na chorál Svatý Václave Josefa Suka a poté opět skladba J. S. Bacha Koncert F dur pro hoboj a smyčce, BWV 49/169, kdy se k orchestru přidalo cembalo. Poslední skladbou byla Idyla, rané dílo Leoše Janáčka, sedmivěté, zde na koncertě zazněly jen věty čtyři - Andante, Allegro, Adagio a Scherzo, nehrály se tedy 3. věta Moderato, 4. věta Allegro a poslední věta Moderato. Vynikající koncert měl bouřlivé ovace, a tedy nechyběl přídavek. Hobojista přidal sólovou skladbu Ennia Morriconeho s názvem Gabriel's Oboe, známou melodii z filmu Misie, což přivedlo publikum k nadšeným ovacím.


Eva Urbanová a Peter Berger - operní árie v divadle

Lázeňské divadlo je ještě původní budovou, nicméně v dobrém stavu a má kapacitu jen 250 návštěvníků. Při koncertě Evy Urbanové a Petera Bergera (13.7.) se nenašlo volné místečko ani na přístavku. Lidé s napětím očekávali vystoupení charismatické umělkyně se světovým renomé. Jméno jejího partnera už jim tolik neřeklo. Dvojice měla připravený repertoár, složený v první polovině koncertu z českých oper a po přestávce zazněly árie a duety z oper italských.

Eva Urbanová je sopranistka se zkušenostmi ze světových scén a její mohutný hlas prošel mnohým ohněm. Je zvyklá ho pustit naplno a užívat si účinku, jaký to na publikum má. Každý musí obdivovat mohutnost a šíři jeho volumenu, zvonivost a nosnost. Její hlas je nespoutaný vulkán, chrlící jiskru, oheň, žár, ostrou bouři. Problém nastává, když má přijít něha, kouzlo, piano. Pěvkyně se sice snaží o ovládnutí svého živlu, nicméně živel - její hlas - ovládá ji. Stále je to sopka, byť poněkud tlumená, stále je to oheň. Majitelka hlasu se tak stává jeho otrokyní, namísto toho, aby mu vládla. V tak malém prostoru byl tento problém markantní, přesto, že ho většina publika vnímala jako přednost. Ovšem v tandemu s pěvcem typu Petera Bergera nešlo přeslechnout, že tenorista má zcela jinou techniku. Jeho hlas má kouzlo primárně v pianech, je měkký a hladivý, přesto nosný, a pěvec ho dokáže na dechu postupně a nenásilně dovést do zvučného, otevřeného a mohutného tónu, který si nezadal s témbrem partnerky. V první polovině koncertu přednesli každý jednu árii ze Smetanovy Prodané nevěsty, zazněla árie Mařenky Ach, jaký žal a Jeníka Jak možná věřit, poté duet Věrné milování. Dvořákova Rusalka pěla Měsíčku na nebi hlubokém a Princ Vidino divná, přesladká. Následovala Janáčkova Její pastorkyňa a duet Kostelničky a Lacy To jsem já, tetko. Poté vrcholné číslo Kostelničky - Co chvíla. Nutno vyslovit poklonu sopranistce, její Kostelnička vyzněla mistrovsky. Po přestávce nastoupila italská opera, Francesco Cilea a Adriana Lecouvreur s árií Io son l´umile a tenorová árie Frederica z Arlézanky È la solita storia del pastore. Škoda, že árie Lauretty O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianny Schicchi postrádala sladkost a něhu, zato Nemorino vyšel velmi roztomile v árii Una fortiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky. Oba sólisté se potkali výrazově v posledním duetu, z Pucciniho Tosky - Mario, Mario, Mario!, duetu Tosky a Cavaradossiho. Publikum, oslněné i ohlušené, si žádalo přídavky, a tak dál zněla árie Azuceny z Verdiho Trubadúra, proslulý Libiamo… z Traviaty a na úplný závěr árie Ježibaby z Rusalky, Čurymury fuk. Koncert se konal nikoli za doprovodu klavíru, ale ve spolupráci s Moravským klavírním triem. Klavíristka Jana Ryšánková, houslista Jiří Jahoda a violoncellista Miroslav Zicha, který je současně autorem všech aranží, předvedli neuvěřitelný výkon. Byli jistou a skvělou oporou pěvcům a ještě dokázali hrát i samostatně a to takové věci, jako Slovanský tanec č. 15 Srbské kolo Antonína Dvořáka, který, pravda, postrádal plnost zvuku, ale nikoli profesionální zápal a přednes, a dokonce si troufli i na Fantazii z Pucciniho Bohémy, která kupodivu v podání tak komorního tělesa nepostrádala barevnost a emoční výpověď. Moravské komorní trio se tak představilo jako multifunkční těleso, navíc s houslistou, který nepostrádá dávku virtuozity a k ní patřící sugestivnosti.


Noblesní klavírista Ivo Kahánek

Další koncert (14.7.), opět v Lázeňském divadle, byl úplně z jiného světa. Ivo Kahánek je tak trochu český Fryderyk Chopin. Však také skladby tohoto polského klavíristy přednesl s úžasným vnitřním napětím a muzikálností. Scherzo b moll, op. 31 gradovalo od něhy a zasnění k opulentní akordické hostině. Fryderyka Chopina a jeho Baladu g moll, op. 23 zařadil sólista na místo ohlášeného Bély Bartóka a jeho 15 rolnických písní. Dalším dílem Chopinovým byl až přídavek, excelentně provedená Fantazie - Impromptu cis moll, op. 66. Za přednes je třeba pianistu pochválit i při provedení skladeb Leoše Janáčka. Výborně vyzněla Sonáta 1. X. 1905 "Z ulice" i přídavek Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku. Škoda, že skladbu V mlhách hrál klavírista z not, a nemohl se proto dostatečně ponořit do její nálady. Stejně tak se mu nepodařilo využít zplna výrazového materiálu úvodní skladby, Sonáty C dur, KV 330 W. A. Mozarta, která vyzněla poněkud ploše a jednotvárně. Vynikající byl naproti tomu přednes Sonáty č. 3 a moll, op. 28 Sergeje Prokofjeva. Byl to bezpochyby vrchol večera, expresivní, úderný i melodický s efektní akordickou prací. Publikum zklidnil až přídavek, něžně a niterně provedená Frýdecká panna Maria od Leoše Janáčka. Ivo Kahánek si zaslouženě vychutnal ovace a navíc, jak prozradil, si splnil tímto koncertem dětský sen. Několikrát se jako dítě léčil v luhačovické léčebně a prý si tehdy moc přál zde jednou koncertovat. Sen se splnil jak ke spokojenosti klavíristy, tak i publika.


Virtuozita a plnokrevné muzicírování na závěr festivalu

Posledním koncertem (15. 7.), který byl opět v Lázeňském divadle, bylo spojení mladého koncertního mistra České filharmonie Josefa Špačka a smyčcového orchestru Czech Virtuosi. Ostřílení hráči filharmonie Brno a orchestru Janáčkovy opery, kteří spolu koncertují již 25 let, měli co dělat, aby stačili ohnivému entuziasmu mladého virtuosa. Jeho jiskřivý tón a energický přednes strhával do euforie jak posluchače, tak spoluhráče. Úvodní orchestrální skladba Františka Xavera Richtera Adagio fuga g moll přinesla profesionální a kvalitní výkon, v následujícím Rondu A dur, D 438 pro housle a smyčce Franze Schuberta překvapil sólista virtuozitou i prožitkem. Antiche arie e danze Ottorina Respighiho přenesly posluchače do půvabů italské renesance. Po přestávce následovala hudba česká. Exceloval opět houslista, tentokrát zazněl Dvořákův Mazurek, op. 49 pro housle a smyčce. Možná i Dvořák by se divil, s jakým elánem lze skladbu provést, stejně jako byli překvapeni spoluhráči, když je sólista tlačil tempově dopředu. Zklidnění přinesla Suita pro smyčce Leoše Janáčka, volné melodické věty vyzněly s výrazovým napětím a excelovala dvě sólová violoncella. Samozřejmě i zde se dočkalo publikum od sólisty přídavku, zahrál skvěle Sonátu pro sólové housle D dur, op. 115, 3. větu, Con brio, Sergeje Prokofjeva.

Jubilejní, 25. ročník Festivalu Janáček a Luhačovice, měl všechny atributy vynikajícího kulturního počinu a to jak po stránce dramaturgické, která byla skvěle promyšlená, pestrá a vyvážená, tak po stránce uměleckého obsazení, které představilo publiku umělce vysoké kvality a vynikajícího renomé. Festival k Luhačovicím již neodmyslitelně patří.

Lázně Luhačovice, a.s., Milena Hrbáčová, Lázeňské náměstí 436, 763 26 Luhačovice, tel.: 724 585 773, e-mail: hrbacova@lazneluhacovice.cz